Musíte se zeptat jinde...

Autor: Tomáš Vodvářka | 22.7.2021 o 9:20 | Karma článku: 7,17 | Prečítané:  313x

Tento blog je jistou reflexí na článek JUDr. Marka Steinera, který vyšel dne 21.7. na serveru Neviditelný pes (zde). Jak z článku, tak i z diskuse plyne, že mnoho občanů se v našem systému zdravotnictví vyzná jen málo.

Pokud máte nějaký zdravotní problém a nemáte v blízké rodině lékaře či aspoň sestřičku, můžete mít docela problém. Totiž, najít lékaře a to jak praktického,  specialistu, tak třeba i zubaře, bývá provázeno usilovným hledáním, velmi často bezvýsledným. Odpovědí, kterou uslyšíte v telefonu, bývá nejčastěji "nebereme nové pacienty, máme plno, ptejte se jinde". Co se to stalo s naším zdravotním systémem?

Autor zmíněného článku na NP je advokát a v závěru poukazuje na Základní listinu práv a svobod, v níž je zakotveno v článku 31 právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči. To je sice hezké, ale co když "nejsou lidi"?

Především je nutno upozornit na to, že současný stav není nějakým náhodným výkyvem, ale - bohužel - důsledkem politiky státu už v 90. letech minulého století. V době, kdy byl předsedou vlády Václav Klaus, byla v popředí zájmu exekutivy hospodářská situace, privatizace a na zdravotnictví bylo pohlíženo jako na "parazitní" obor, který nic nenese, jako na jakési "nutné zlo". Na oprávněné stížnosti lékařů a sester odpověděl premiér Klaus svým pozapomenutým výrokem, že "pokud se lékařům něco nelíbí, ať jdou dělat taxikáře".

V tehdejší době nebyla personální situace tristní. V nemocnicích bylo lékařů dostatek, protože dobíhaly silné poválečné ročníky a nastupovala generace "husákových dětí" ze začátku normalizace. Existoval sofistikovaný systém postgraduálního vzdělávání dvou atestací z oboru, který byl sice za totality určen k politické výchově kádrů pro primářská místa, ale po listopadu 1989 se stal výborným nástrojem kvalitního vzdělávání. Každý kdo tímto systémem prošel, ví, o čem mluvím (autor článku složil II. atestaci v oboru v roce 1993, i když už se tehdy šeptalo, že je de facto zbytečná a že to už nemá cenu. Dodnes toho nelituji). I když to po ČR nikdo nežádal, byl tento systém zrušen, ačkoliv nám jej lékaři z jiných zemí docela záviděli.

Pro objektivitu je třeba uvést i fakt, že se objevila řada velmi atraktivních ( a lépe placených ) oborů, takže se medicína stala méně přitažlivou, než tomu bývalo v předchozích letech.

Z výše uvedených důvodů bylo zdravotnictví jaksi odsouváno do šedé zóny zájmu politiků, chyběla jakákoli koncepce s výhledem do budoucna a věci se měnily jen v okamžiku hrozících průšvihů a to spíše jen flikováním těch nejkřiklavějších projevů. Bylo to logické. Volební období je u nás čtyřleté, navíc se u nás vystřídalo od roku 1993 celkem 24 ministrů tohoto resortu, takže připravit dlouhodobou ( a nutnou ) koncepci s výhledem na aspoň 20 let dopředu nemělo prakticky žádný smysl, protože byla po nástupu nového šéfa ta původní zrušena a začalo se nanovo.

Jedinou aspoň trochu viditelnou snahou byl návrh ministra Tomáše Julínka v letech 2006-2009, kdy se snažil aspoň částečně omezit bezbřehý švédský stůl poskytovaných zdravotních služeb, z něhož každý požadoval obrazně řečeno chlebíček s kaviárem, ačkoli prostředky stačily na rohlík s máslem. Občané k této koncepci velmi jasně vyjádřili svůj postoj v krajských volbách 2008, kdy Jiří Paroubek tohoto faktu - tedy odporu občanů platit 30,- Kč za návštěvu lékaře - využil a vyhrál, i když krajské volby neměly s uvedenou koncepcí ministra Julínka absolutně nic společného.

O tom, že dojde k personálnímu kolapsu ve zdravotnictví bylo jasné již dávno, veřejně se k němu vyjádřila Česká lékařská komora zhruba okolo roku 2015. Zmíněné silné ročníky odcházely do pense (velmi často přesluhovaly i do svých 80 let věku), a lékařský dorost to nestačil pokrýt. Dalším faktorem byl  a je odchod zhruba jedné pětiny absolventů do zahraničí, kam šli jednak za nesrovnatelně lepším výdělkem a jednak i za vlídným postgraduálním vzděláváním, které bylo u nás rozbito a nové bylo značně chaotické a mnohdy pro mladé lékaře nedostupné. Nahrazovat chybějící lékaře a sestry importem ze zahraničí se ukázalo posléze jako málo účinné, neboť zde byla jazyková bariéra a kupříkladu Slováci, kde by tento problém nebyl, šli raději dál na Západ.

Zpět do žhavé současnosti. Průměrný věk praktického lékaře je t.č. zhruba 55 let, u praktického lékaře pro děti a dorost 59. U specialistů je to sice trochu lepší, ale rovněž nijak zásadně uspokojivé. Často se dozvídáme z tisku, že v nějaké oblasti uzavřel svou ordinaci praktik a že obec zoufale shání kohokoliv, kdo by jeho praxi převzal. I ve velkých aglomeracích je problém předat zaběhanou ordinaci mladému lékaři, prostě "nejsou lidi", a to nejen v oboru praktického lékařství, ale i u specialistů.

Důsledkem popsané situace je nemocný, který má nějaké potíže a není schopen sehnat odpovídajícího specialistu, který by jej vyšetřil a případně stanovil další diagnostický postup a zahájil příslušnou léčbu. Z vlastní praxe vím, že nejsem fysicky ani psychicky schopen vyšetřit více jak tři nové pacienty denně (tedy ty, které vidím poprvé v životě), můj čas v práci je dostatečně vyplněn péčí o ty stávající. Jsem si jist, že ostatní lékaři to mají podobné. Rozšiřování agendy může vést při nadměrném počtu příchozích k přehlédnutí některých závažných dat, příznaků se všemi důsledky jak pro nemocného, tak i pro lékaře, z něhož nikdo nesejme odpovědnost. A na argumentaci o přetížení v dané situaci nebere ohled žádný soud. Není to tedy lenost lékařů, z níž jsou někdy podezíráni při odmítání nových pacientů, ale uvědomění si vlastních limitů a samozřejmě i obava z případných postihů při chybě.

Přes všechno uvedené je třeba připomenout, že naše zdravotnictví funguje i za těchto podmínek velmi dobře. Těm, co nyní začnou v duchu či písemně protestovat, bych doporučil krátký exkurs do státního zdravotního systému třeba ve Velké Británii nebo Itálii. "Čekací doba" na vyšetření specialistou je v těchto zemích podstatně delší než u nás.

Řešení popsaného stavu zabere léta. Především je nutné, aby na místě šéfa resortu byl jedinec s vizí, koncepcí, jež se nestane předmětem politických hrátek, ale bude základem  na desítky let dopředu. Není složité vypočítat, kolik je třeba "vyprodukovat" mladých absolventů, aby byly pokryty všechny obory zdravotnictví a podle toho přizpůsobit počty přijatých na medicínu. Upravit systém tak, aby se zamezilo bezbřehému čerpání zdravotní péče tam, kde to není nutné, zavést jistou formu spoluúčasti, která by zamezila systému "jen jsem se stavil". Motivovat občany k péči o vlastní zdraví s tím, že primárně je to jejich starost a problém a nikoli jakási komodita, s níž je možné zacházet zcela bezohledně a při poruše jim garantovat opravu, kdykoli o ni požádají.

Občan k tomuto může přispět i sám. A to volbou té strany, která neslibuje modré z nebe (má již výše popsanou zkušenost s "oranžovým tsunami", kde dokázal svou nevyspělost a nepochopení), ale která nabídne dlouhodobou vizi. Je to totiž mnohem důležitější, než nějaké sňatky homosexuálů či jiné pro společnost zcela marginální oblasti, které jsou však pro veřejné diskuse vděčné a zaberou množství času místo problému, který  se týká všech.

Jde totiž o zdraví a také o život.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Očkovacie lotérie v USA skončili fiaskom. Matovič je prísny len k Lengvarskému

Matovič stále nezverejnil, či sa očkovacia lotéria oplatí.

Minúta po minúte: Tužinskému súťaž vôbec nevyšla, Sagan bojuje v úniku

Sledujte prvý deň letnej olympiády minútu po minúte.

Víkendový výber: Milana Lasicu bolo radosť aj fotiť

Pravidelná dávka víkendového čítania.


Už ste čítali?