Je nejspíše velmi obtížné, přesněji nemožné, vpravit se do pocitů lidí, kterým tento jedinec povraždil rodinu. Působí tu faktor času (masakry v Srebrenici se odehrávaly v roce 1995), dále pak, že to byla pro Evropu jakási "vzdálená" válka, do níž se zpočátku nechtělo nikomu moc zasahovat a při níž - bohužel - nedokázaly modré přilby jednotek UNPROFOR konání jednotek generála Mladiče zabránit. Pociťují přeživší nějakou aspoň malou satisfakci?
Přitom stačilo tak málo. Vzhledem k anamnese kariérního důstojníka mohl svůj život klidně dožít se solidní výsluhovou pensí. Situace po rozpadu Jugoslávie začala být dramatická, dřívějším Titovým mnohonárodnostním státem začaly cloumat nacionalistické tendence, vyúsťující v šovinismus a ozbrojené střety. Ratko Mladič spolu s Radovanem Karadžičem se stali hlavními postavami tzv. války v Bosně a Hercegovině, kde vzhledem k promíšenosti jednotlivých národností měly boje skutečný charakter občanské války. Nelze pochybovat, že hrůzy se děly na obou stranách, nicméně masakr v Srebrenici byl ryzím ukazatelem etnického "čištění", kdy bylo povražděno okolo 8 tisíc neozbrojených muslimů (mnohdy i nezletilí chlapci) a to jen z důvodu jejich etnického původu. Za tento čin je generál Mladič plně odpovědný.
Není první v historii 20. století. Namátkou Josif Džugašvili byl před svou kariérou jednoho z nejmasovějších vrahů vlastního národa seminaristou a možná stačilo málo, aby svůj život prožil jako duchovní správce nějaké ruské oblasti. Adolf Hitler, který rozpoutal protižidovské šílenství a posléze nejničivější konflikt 20. století, byl vyučen čalouníkem a nebyl přijat na vídeňskou akademii ke studiu malířství. Stačilo málo a mohl skončit jako umělec či jako potřebný řemeslník. V našich podmínkách to byl kupříkladu sudetský občan Československa Karl Hermann Frank, který působil před válkou jako knihkupec v Karlových Varech.
Je otázkou, nakolik Stalinův konec (na zemi v dače, kde poslední hodiny života ležel na zemi bez pomoci lékařů, protože všichni měli hrůzu, že jakýkoliv jejich krok může chcípající bestie vyhodnotit jako útok s obvyklým koncem pro nešťastníka), tak i konec Hitlera kdesi v bunkru v podzemí Berlína a koneckonců i veřejná poprava Karla Franka, přinesl těm, kterým ublížili, nějaké uspokojení a satisfakci. I když v tomto posledním případě bylo svědkem jeho oběšení několik tisíc občanů Československa, v kterých jistě ještě rezonovaly Lidice a vyvražďování občanů Protektorátu Bohmen und Mahren.
Všichni zmínění jedinci se dostali na svá místa vlivem zevních a současně i osobnostních okolností. Musel se objevit onen "faktor Mladič", symbiosa zevního i vnitřního faktoru, které umožnily páchat ty nejhorší zločiny a to za potlesku a souhlasu svého okolí a útrpného přihlížení zatím nezúčastněných, kteří si nechtěli pálit prsty v jakémsi konfliktu, který se jich netýkal, do něhož však byli posléze zataženi a na který doplatili jak materiálně (včetně smrtí svých občanů), tak i morálně. Poučili jsme se?
Vše se stále opakuje. V Číně je jedno etnikum systematicky likvidováno vládnoucí mocí a to za mlčenlivého přihlížení dalších občanů státu (nakolik je toto mlčení vynucené nebo spontánní je těžké odhadovat). Momentální ekonomický rozvoj a zlepšení životních podmínek, které byly ještě před 50 lety naprosto nesrovnatelné, umožňuje jednomu jedinci dělat cokoli za nezájmu či hůře potlesku poddaných. Podobná, i když ne tak vyhraněná situace, je v současném Rusku. O Severní Koreji netřeba mluvit.
Zdá se, že "faktor Mladič" je souputníkem lidstva a jen skutečná demokracie bez přívlastků je schopna tento faktor zlikvidovat v samém zárodku bez jeho zhoubného bujení.
