Na rozdíl od výše uvedených problémů má každý hned jasno. Jde o zánik "tradiční" rodiny a nastolení nadvlády homosexuálů, jak o tom koneckonců hovořil probošt Petr Piťha ve své již legendární homilii v katedrále. Mám i osobní vzpomínku na současného primase Dominika Duku, který v katedrále v Ostravě před lety definoval ideální rodinu tak, že je otec živitel a jediný zdroj příjmů a matce je určen prostor pro plození a výchovu dětí, který je jejím zásadním a hlavním úkolem a tím pádem bez možnosti vlastní profesní seberealizace.
Pokud bychom jeho (a nejspíše i mnoha dalších) představu o tradiční rodině aplikovali na dnešní poměry, byli bychom překvapeni, jak málo je oněch tradičních rodin. Lze jen odhadovat, kolik vztahů je tzv. "na hromádce", kolik mužů má vedle své manželky ještě další "bokovku", k níž se chodí realizovat od nudného manželského života, atd. Kolik je matek samoživitelek, které jejich manžel a otec, jenž založil "tradiční rodinu", nechal být a odporoučel se jinam, či lépe řečeno k jiné. Je samozřejmě fajn, když jsou dva lidé opačného pohlaví schopni prožít celý svůj život vedle sebe a vychovat děti, ale soudím, že tyto páry nepřevažují. Navíc ženy dnes chtějí cosi více, než být jen inkubátorem a výchovným prvkem. Jistě jsou i otcové, kteří se rádi vzdají oné "vůdčí" role a budou se věnovat výchově dítěte.
Svět se mění. Je to jen sto let, kdy u nás ženy získaly volební právo. Umím si docela dobře představit tehdejší diskuse mezi zastánci a odpůrci tohoto práva. Jistě ze strany odpůrců padala ostrá slova o tom, že žena přece nemůže volit, anžto má jiný mozek, jiné uvažování, nedostatek informací apod. Pokud by dnes někdo argumentoval podobným způsobem, byl by považován - právem - za rozumu mdlého. Farářka před 100 lety? Naprostý nesmysl, Sodoma - Gomora. Dnes však některé církve mají v tomto ohledu genderovou paritu. A svět se nezbořil, možná právě naopak ženský prvek přinese cosi nového, co komunitu obohatí.
Homosexuálové jsou lidé jako my. Mají jediný rozdíl a to přitažlivost pro stejné pohlaví. Není to nemoc, jak se mylně ještě někteří domnívají, ani zvrhlost, jak míní jiní. Mají jen odlišnou sexuální orientaci, tedy stejnou touhu po pohlavním životě, jako mají heterosexuálové po pohlaví opačném. Ještě za socialismu šlo u nás o trestný čin, v některých zaostalých zemích se za to jedinci odsuzují k smrti. Jsem rád, že naše země patří do té části světa, kde tito lidé nejsou ostrakizováni.
Jak hetero, tak i homosexuálové jistě touží po pevném vztahu, který by jim přinesl zázemí, nutné k životu. Nepochybně i oni touží po dětech, což jim není přirozeně umožněno. Jejich snaha o společenskou rovnoprávnost je pochopitelná. Pokud jde o pevný svazek, je touha o tom být na stejné úrovni jako ostatní lidé logická. A jsem si jist, že v pevném svazku je prostor i pro výchovu dětí, kterým tam bude jistě lépe, než v různých ústavech sociální péče, případně v rozvrácených "tradičních" rodinách, kde se o děti konají buď nechutné tahanice, nebo naopak vládne absolutní nezájem.
Jsme na začátku. Třeba za sto let se budou naši potomci dívat na nás stejně, jako my na ty, co upírali ženám volební právo.
