Židovský humor XXV

Autor: Tomáš Vodvářka | 28.10.2020 o 16:47 | Karma článku: 7,92 | Prečítané:  1412x

Další porce židovských vtipů, odkoukaných odečtených a zaslechnutých.  Tak dobrou chuť a dobrou nápadu v těchto nelehkých časech. .

Potkají se dva Židé v Jeruzalémě u Zdi nářků. Ten jeden si stěžuje:                                                          "To se nedá, jak tady mám naříkat, když mi včera umřela tchyně?"

 

Na hodině matematiky se učitelka ptá dětí kolik je 2 + 2.   Dlouho se nikdo nehlásí, až tu najednou vyletí Moritzkova ruka, a tak ho paní uč                                                                                 "A paní učitelko, prodáváme nebo kupujeme?"

 

Moritz přijde celý natěšený ze školy a říká mámě:                                                                                  "Mamele, představ si, že mě obsadili do role ve školní divadelní hře."                                                         "A jakou roli si dostal?"                                                                                                                       "Hraji židovského manžela."                                                                                                                  "Víš co, Moritz, jdi za paní učitelkou a řekni jí, že chceš roli, v níž se také něco říká."

 

Žáci psali písemnou práci, která měla trvat dvě hodiny. Po dvou hodinách profesor oznámil konec písemky a žáci své práce odevzdali, pouze Moritz zůstal sedět v zadní lavici a dále pokračoval v psaní. Uběhlo ještě asi půl hodiny, profesor se připravoval na další hodinu, kdy Moritz přišel k němu a chtěl položit svou písemku na kopu ostatních prací:                                      "Ani to nezkoušej, tvou práci už nebudu akceptovat, odevzdal si ji pozdě."                                  "A víte kdo jsem?"                                                                                                                              "Tak to tedy nevím."                                                                                                                           "Tak vy nevíte, kdo jsem?"                                                                                                                 "Ne, a ani mě to nezajímá."                                                                                                            "Fajn," řekl Moritz a strčil svou práci někde dovnitř hromady s ostatními písemkami.

 

"Pane Kohn, oni se chtěj ženit? A koho že si berou?"                                                                      "Slečnu Etelku Krausovou."                                                                                                                 "Pane Kohn, kam dali rozum?! Vždyť je jí už dvacet a jim je čtyřicet! Za deset let jim bude padesát - a jí třicet. A za dalších deset let jim bude šedesát a jí čtyřicet. A pane Kohn, co budou dělat s tahle starou ženskou?!"

 

Firmě Amschel & Morgenstern umřel její dlouholetý obchodní cestující pan Kraus.
Šéfové se radí jak vyřešit vzniklou situaci. V tuto roční dobu musí zástupce firmy denně na cesty, jinak toho využije konkurence.
„A co tak poslat Roubíčka? Je u nás dvacet let za pultem a zboží zná…“
„Ale ta jeho nesamostatnost…“
„Jakápak nesamostatnost, daj se mu přesné pokyny a je to!“
„Leda tak, zaříděj to, bitte, pane Morgenstern…“
Morgenstern si zavolá Roubíčka do kanceláře:
„Budou teď pro nás cestovat, pane Roubíček. Zejtra pojedou do Ústí nad Orlicí ranním rychlíkem v šest nula pět z Hlavního nádraží – budou tam o půl desátý. Z nádraží půjdou rovnou na náměstí a tam navštívěj Goldsteina, kterýmu prodaj naše bílý zboží. Potom půjdou naproti ke Šmejkalovi – tomu směj prodat jenom naše barevný zboží. Ve dvanáct půjdou do hotelu U Frimlů, daj si tam vídeňskej řízek a ve dvě hodiny nasednou na olomouckej rychlík, kterým se vrátěj z Ústí do Prahy. Kdyby jich cestou něco potkalo, s čím by si nevěděli rady, pošlou sofort telegram.
Druhého dne o půl jedné přinese poslíček telegram:
„Vídeňský řízek není, co mám dělat? Roubíček.“

 

- Lžička za mámu ... Lžička za tátu. Za babičku. Lžička za dědečka ... Malý Icik jedl krupicovou kaši a začínal tiše nenávidět všechny své příbuzné ...

 

"Synku, na dnešek budeš vzpomínat"                                                                                                     "Ale, tate, vždyť se žením až zítra!"                                                                                                    "Já vím."

 

A nakonec dvě celkem aktuální:

 

"Jak já nesnáším tu karanténu," běduje Aharon ve svém malém bytečku v Jeruzalémě. "To je strašné být zavřený doma. Tak rád bych seděl u někoho v obýváku, jedl okoralé chlebíčky a kopal ženu pod stolem, že už chci jít domů..."

 

Rabín byl dotázán, čím je vhodné krmit pacienty s koronou.                                                                      „Maces, samozřejmě!“ odpověděl rabín.                                                                                                   „A pomůže to pacientovi?“                                                                                                                   „Ne,“ odpověděl rabín. „Ale je snadné ho dostat pod dveře.“

 

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

AUTORSKÁ STRANA MICHALA HAVRANA

Vybrané postavy slovenského covidového betlehema (píše Michal Havran)

Dali sme svetu pokryteckú vládu bez mravov, ktorá nás vťahuje do hysterickej telenovely.

Minúta po minúte: Do pilotného testovania sa zapojilo viacero škôl

PCR testy zachytili 2 070 pozitívnych, antigény 822.

KOMENTÁR PETRA SCHUTZA

Hra s otvoreným ohňom

Keď Blaha hovorí o ochrane liberálnej demokracie, du blejt, velebnosti.


Už ste čítali?