Pro SSSR začala válka dne 17.9.1939 a nikoliv až 22.6.1941

Autor: Tomáš Vodvářka | 16.9.2019 o 15:02 | Karma článku: 5,29 | Prečítané:  2095x

Zítra by se mělo po celém Rusku slavit. Tento ten před 80 lety začalo de facto evropské vítězné tažení Rudé armády, které skončilo dne 8.5.1945. 

Všichni dříve narození si pamatují z dějepisu data 15.3.1939 a 1.9.1939. Datum 17.9.1939 bylo nejspíše nejen v učebnicích ČSSR, ale i ostatních satelitů tzv. lido-demo, cudně zamlčováno. Tento den vpadla do zad zoufale se bránícímu Polsku před Němci Rudá armáda, aby tak urychlila dobytí Polska, kde byl poslední odpor zlomen za necelé tři týdny. Rusové i Němci slavili první společné vítěství. Noviny v SSSR označovaly polské vedení za fašistické, aby tak "ospravedlnilo" svou invazi.

V listopadu téhož roku napadl Sovětský svaz Finsko. Důvod: mimo jiné údajné fašistické vedení země. Zde tolik úspěšní nebyli, neboť soudruh Stalin nechal krátce předtím vystřílet svůj generální štáb a přeživší armádní důstojníci nebyli schopni vést dobyvačnou válku. Přesto nakonec vše skončilo anexí cca 10% tehdejšího finského území a Sovětský svaz byl za tento čin vyloučen ze Společnosti národů. 

V červnu 1940 pak následovala anexe Pobaltí. Jak zvykle následovalo "odstranění" části původních obyvatel - rozuměj popravy, deportace - aby poté zbylé obyvatelstvo téměř ve 100% souhlasilo s instalací proruské vlády a "dobrovolně" vstoupilo do svazu sovětských republik. Toto proruské nadšení obyvatel Litvy, Lotyšska a Estonska  poté dostalo vážné trhliny při obsazení Pobaltí německou wehrmacht, kde ji vítali místní jako osvoboditele. 

I přes hladovění svých obyvatel dodával SSSR v této době Německu, které pohlcovalo jednu evropskou zemi za druhou, obilí, ropu, rudu  a další materiál. Při útoku na Norsko poskytl SSSR svůj přístav v Murmansku německému námořnictvu. 

Sovětští komunisté i v době obsazování Evropy německou armádou poučovali své evropské bratry v ideologii, že je to vše správné,.že je nutné podporovat Hitlerovy plány a že je nutné odmítat boj proti okupantům. Své sepětí s nacisty dávali najevo třeba i tím, že deportovali Židy, uprchlé z Německa před nacisty, zpět do náruče svých věrných přátel z NSDAP. Existují i doklady, že předali gestapu seznamy německých komunistů.

O tom, že Stalin nechal v březnu 1940 povraždit polskou inteligenci a důstojníky v Katyni, nepochybuje u nás snad nikdo. Málo se už ví, že vykonavatelé poprav dostávali později řády Sovětského svazu. Soudruh Blochin, který údajně osobně zastřelil ranou do týla v katyňském lese 6.000 lidí (slovy šest tisíc), má svůj důstojný hrob na Donském hřbitově. 

Ještě na jaře 1941, tedy rok a půl po začátku války, nebyl mezi Třetí říší a SSSR prakticky žádný zásadní rozdíl. V obou zemích byly koncentrační tábory pro odpůrce vládnoucí ideologie, v obou zemích se popravovalo ostošest ve snaze vytvořit nového člověka. 

Všechno by mělo hladký průběh, nebýt plánu Barbarossa, který ze dne na den změnil z pohledu SSSR imperialistickou válku v tzv. Velkou vlasteneckou. Náhle si Stalin vzpomněl, že v jeho zemi nejsou jen soudruzi a soudružky, ale i bratři a sestry. V této další válečné episodě padly milióny obyčejných vojáků z celého SSSR, ale nikdo nespočítá, kolik jich zabil nepřítel a kolik vlastní neschopnost velitelů a jednotky Smerš, střílející svým vojákům do zad při náznaku polevení v útoku. 

Nejen z uvedeného je zřejmé, proč nebylo Rusko jako nástupnický stát pozváno do Polska u příležitosti 80 let od vypuknutí 2. světové války. Zatímco Němci (kteří se bezesporu chovali k porobeným národům stejně zrůdně jako Rusové), opakovaně ústy svých nejvyšších představitelů vyslovili své hluboké omluvy a přesvědčení, že se podobné věci již nikdy nebudou opakovat, Rusko se s podobným přístupem nijak nenamáhá. Po krátkém otevření archívů v době Gorbačova a Jelcina se opět uzavřely a mnoho Rusů věří všem možným historickým desinterpretacím, včetně zmíněné Katyně. 

Odstup od těchto událostí dovoluje klidnější a méně emocionální pohled. Pamětníků je jako šafránu, každým dnem jich ubývá a je nutné se spolehnout na archivy. Pokud je však někdo nechce poskytnout k nezávislému bádání ze strachu, že pravda vyjde najevo, je usmíření velmi obtížné, pokud je vůbec možné. 

Pravda, pokání a prosba za odpuštění musí být prvním krokem. I za cenu, že z toho předmětný národ nevyjde zrovna nejlépe. Předstírat, že se tak zas moc nestalo, adorovat Stalina a provádět anexi území, o kterém si myslí, že by mohlo patřit jemu, není ta nejlepší cesta k usmíření. Prosté nepozvání na výše zmíněné setkání státníků je jen malinkatým připomenutím, že Rusku zbývá ještě dlouhá cesta. 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Matovič zverejnil údajnú komunikáciu Glváča s Kočnerom

Komunikácia mala prebehnúť v období roku 2014 až 2017.

Cynická obluda

Hrozí nám Kollár vo vláde?

Kalkulačka povolebných koalícií bez Smeru je momentálne veľmi krutá. Ale zároveň aj veľmi milosrdná.


Už ste čítali?