Případ australského kardinále Pella, obviněného ze sexuálního ataku na mladé chlapce, který čeká na soud, rozvířil opět hladinu veřejného mínění a to celkem logicky proti katolické církvi jako celku. Nejspíše i díky tomu se v našich médiích objevují pořady s výpovědí obětí sexuálního zneužívání (kupř. 168 hodin) a s vyjádřením našich předních teologů k této velmi choulostivé problematice.
Před několika dny skončila ve Vatikánu konference, která měla za úkol zaujmout jednoznačné a definitivní stanovisko, která by podobné praktiky nejen odsoudilo, ale současně by vedlo k eliminaci podobných jedinců z církevního prostředí.
Sexuální zneužívání dětí a dospívajících je staré jak lidstvo samo. Ve starém Řecku a Římě bývalo v aristokracii zvykem "chovat" si mladíky, lze se domnívat, že to podobné bylo i u dívek. Případy zneužívání mladistvých v irských církevních domovech pro mládež a to ještě relativně nedávno svědčí pro fakt, že podobné praktiky se nevyhýbají i dnešní době.
Pokud to lze vůbec odhadovat, tak zhruba 75% popsaných zvrhlostí se děje v rodinách. Značná část poté v kolektivech, kde je v nějaké vůdčí roli dominantní jedinec, který má na starost mládež (tedy škola, zájmové kroužky, sportovní oddíly atd.). Je otázkou, kolik případů v tomto prostředí se nakonec dostane na veřejnost. Jsem si jist, že nejvíce budou "tutlány" právě ony nejpočetnější případy z rodinných kruhů, kde by zveřejnění dopadlo s plnou silou na celou rodinu, která naopak bude mít zájem vše uchovat pod pokličkou.
Je logické a samozřejmé, že podobné činy v církvi budou společností brány se zvýšenou citlivostí, neboť pokud se řídí Kristovými slovy: "Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili." měla by být tím největším zastáncem mravní čistoty. Pakliže papež František zahájil očistu katolické církve výše zmíněnou konferencí, je to nutno brát jako velmi pozitivní krok. Doposud měla církev zvyk podobné případy spíše uchovávat v jakémsi "rodinném" kruhu a pokud byly důkazy tak nějak jasné a situace neúnosná, ony provinilce spíše přesouvat na jiné místo, případně je eliminovat v klášterech mimo dosah světské spravedlnosti. Krok papeže Františka je nutno brát jako vysoce pozitivní zvrat v dosavadním myšlení mnoha církevních představitelů. Jeho přirovnání provinivších se jedinců k satanovi je přiléhavé a dostatečně varující.
Nelze předpokládat, že vatikánská konference podobné prakticky zneužívání utne. Tak jako lékařské sympozium, kde je prezentován nový lék, neznamená konec nemoci, ale zahájení léčby s perspektivou její budoucí eliminace. Je to i povzbuzení pro zmatené členy církve, kteří mohou mít na podkladě zveřejněných zpráv oprávněné pochybnosti o čistotě církve, v níž jsou zakotveni. Církev by se měla dle Františkových slov stát polní nemocnicí, kam mohou přijít jak věřící, tak i tzv. nevěřící pro pomoc. Jedině jistota, že ona nemocnice bude mravně bez poskvrny, může dát jeho slovům smysl.
