Manželské toccaty a fugy - zvíře v domě

Autor: Tomáš Vodvářka | 1.9.2018 o 11:09 | Karma článku: 2,45 | Prečítané:  510x

I když zvíře v domě nemusí nutně znamenat němou tvář, je tento blog výlučně právě o fauně, která spolehlivě změní poklidné soužití v sérii karibských hurikánů.

Jsem dítě veskrze činžovních domů, zbavené nutnosti séci trávu, sbírat padaná jablíčka či starat se o rodinného pejska. Své dětství jsem prožil v poklidné atmosféře 4+1, rušené pouze občas občanem Havlíčkem, který při návratu ze šenku pociťoval nutkání seznámit celý dům se svou schopností méně přesné avšak hlasité reprodukce árií Kecala a Jeníka z Prodané nevěsty. Moje máma jeho výkon vždy komentovala, že se to zvíře zase vrací domů a je podvobraz.

Nikdy jsem spolu se dvěma dalšími bratry nepociťoval ony pubescentní záchvaty pořídit si cokoli živého a tak vyjma vší, které mi máma vyčesávala po návratu z tábora ROH, aby mi v závěru namatlala hlavu petrolínem, jsem byl styku s faunou ušetřen. 

Vše se začalo měnit po několika letech manželství krátce po zakoupení demoličního objektu, který jeho dosavadní majitel v záchvatu šílenství nazval rodinným domem a byl ochoten jej přenechat za nekřesťanské peníze člověku, který právě zplodil třetího potomka a jemuž družstevní kotec přestal stačit. Po dokončení nezbytných úprav domu, jako bylo pořízení a obnovení všeho vyjma obvodových zdí, počaly se v mé rodině tu a tam zjevovat roupy.

"Hodil by se nám pes", prohlásila jednou jen tak mimochodem moje zákonná choť a pozorovala mou reakci. "Jsem koneckonců vesničanka a jsem na zvířata zvyklá. Vy z paneláků jste zdegenerovaní jedinci, kteří nepoznají krávu od kozy."

"Až mne vocaď vynesou, tak si ho kup", zněla má odpověď, protože jsem si byl vědom všech problémů a zejména následků, které jsem jednou spatřil u svého přítele doma, kdy pejsánek rozhryzal kanape, koberec, tyčky od židlí a stolu. "Nemám čas se o něj starat a děti na všechno kašlou".

Zhruba za půl roku - byl právě srpen - jsem byl po vydatném sobotním spánku probuzen zvonkem asi v 9 hodin. Když jsem otevřel venkovní dveře, stála v nich choť a držela cosi chlupatého v náručí.

"Všechno nejlepší k narozeninám, muži" zašveholila a podala mi ten dáreček. Byla to chlupatá koule, z které se ozývalo poplašené kňučení.

"Víš dobře, že jsem se narodil v listopadu a dárky nemusím", použil jsem chabou obranu, ale to jsem byl už obklopen mými dětmi, které na mne zíraly jako Čenkovej děti na malou skývu chleba.

"My se o něj budeme starat" volaly o překot a já udělal jednu ze svých životních chyb, že jsem si tyto halasné sliby nenechal podepsat jejich krví. 

Už zhruba za týden jsem byl jediný, kdo ráno vstal a onu chlupatou kouli, která mimochodem rostla neuvěřitelným tempem, byl schopen doprovodit do blízkého hvozdu k defekaci, aby zahrádka nevypadala jako středověký tatarský tábor. Když jsem dětičkám občas připomněl onen slib, byly náhle stiženy selektivní hluchotou a odpovědí bylo vesmírné ticho a rychlé vytrácení mimo můj zorný úhel.

Prvních 5 let se náš Baskervill držel celkem spolehlivě doma, aby poté začal zdrhat při každé příležitosti a to plavným skokem přes plot. Vracel se sám, za 2-3 hodiny, znaven, kdy se dal napojit a nakrmit, aby další den provedl totéž, kdykoliv jsem jej po karceru na špagátu u boudy pustil do zahrady.. Nastaly potřebné stavební úpravy, takže z okrasného plůtku se stala 1,5 metru vysoká palisádová hradba. Po dokončení opevnění si ji Muf (předmětné zvíře) zálibně prohlédl, obešel dokola a poté ji jako legendární Valerij Brumel lehce překonal a zmizel. Pokud by někdo potřeboval model čirého zoufalství (úprava plotu za cca 70 tisíc), v tu chvíli by nenašel lepší..

Představa poklidného života se psem vzala za své a já celkem pravidelně objížděl na kole vesnici a okolí s dalekohledem, abych za dvě hodiny obdržel SMS z domácí základny, že Muf právě dorazil, je celý od hnoje a je třeba ho umýt, protože smrdí jako hovnocuc. 

Když jsme o něj přišli, objevila se u nás kočka. Moje žena ji jednou našla, když spadla ze střechy asi třípatrového stavení a nehýbala končetinami. V samaritánském záchvatu ji přinesla domů. 

"Má kontusi mozku, prasklou spodinu lebeční a brzo pojde" začal jsem se po zběžné prohlídce vytahovat. Kočka, položená na deku s miskou vody pád překvapivě přežila, čímž jsem ztratil doma poslední zbytky profesní autority. Přežila, avšak s následky, které se v odborné literatuře nazývají hypersexualitou. Na naši zahradu se pravidelně dostavovalo asi 5 kocourů, kteří - bestie - nesváděli vůbec žádné boje, ale měli domluvený svůj pravidelný denní rozpis. První býval sousedův kocour Matyáš, který jako bonus vyžral i misku s granulemi. Někdy byla frekvence kocouřích návštěv natolik četná, že prostě nebylo možné vjet do garáže, protože oblíbené místo úkonů bylo před vraty. Jsem si jist, že do doby kastrace (po úporných bojích, kdy já jsem byl pro a žena proti), vyprodukovala národní rekord v  počtu koťat . Pro vísku jsem se stal zábavným poutníkem, neboť jsem v mošně nosil koťátka a nabízel je kolemjdoucím s tím, že přidám pikslu Whiskas jako bonus. 

Když došlo vlivem výše uvedeného veterinárního postupu ke zklidnění, považoval jsem přísun zvěře do naší pastoušky za definitivně ukončený. Což, jak se ukázalo, byl předpoklad výrazně chybný. Jednou ráno - bylo slabých půl páté - mne probudilo kohoutí kokrhání, které vycházelo z proklatě blízkého okolí. Probudil jsem svou ženu se slovy, že toho pitomce, který si pořídil mezi domky kohouta, bude třeba okamžitě usmrtit spolu s tím uřvaným kurem a to nejlépe synchronním  podřezáním obou.

"Koupila jsem kohouta k našim dvěma slepičkám", špitla, "byly nějaké smutné a tak jsem jim chtěla dopřát trochu povyražení."

Pronesl jsem jeden ze svých lepších projevů v němž jsem ženě barvitě vylíčil, že lidé se vraždí pro mnohem menší důvody, než je povinné ranní vstávání, sotva tma jen lehce zrůžoví. Popsal jsem jí následky sousedské řevnivosti, kde rozbitá okna, vysypané odpadky před vchod budou patřit k těm velmi jemným projevům nelásky. Připomněl jsem konečně, že jeden ze sousedů je držitelem ceny okresního přeboru ve střelbě z palných zbraní. 

Když se scénář - tedy ranní řev místo sporého zakokrhání - opakoval další den, vyběhla má éterická žínka ještě v negližé do zahrady, aby o několik chvil později kokrhání náhle ustalo a ozvala se jen tupá rána. Ten den se u nás servíroval coq au vin, dvojnásobně lahodný, neboť mozek byl vedle skvělých chuťových podnětů zaplaven slastným pocitem, že příští ráno u nás nebude opět poplach. 

Pár dlouhých týdnů byl v našem domě klid a mír, pro jistotu jsem všechny knihy, kde se objevil byť i jediný obrázek nějakého zvířete, odnesl do antikvariátu k bezplatnému odevzdání. Moje žena se na mne sladce usmívala a k večeři jsem dostával vybranou krmi. Po dlouholetém soužití jsem samozřejmě tušil za podobnými projevy vlídné přízně nějaké nekalosti, ale na mé otázky po případném přírůstku jen mlčky vrtěla hlavou. 

Až jednou - docela nedávno - jsem přijel nečekaně dříve domů. Po marném volání jsem vyrazil do zahrady a spatřil svou ženu s podivným kloboukem a závojem přes obličej, kterak se mátožně pohybuje v terénu a koná pro mne naprosto nepochopitelné pohyby.

"Chystáš se na sabat?" dotázal jsem se zbytečně. Chytla mne za ruku a dovedla mlčky pod stromy. Pod naší vrbičkou stál zbrusu nový včelín. 

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

Rok zmien: Kaliňák, Vaľová aj Kočner. Padali symboly moci

Aké boli najzásadnejšie udalosti od vraždy Jána Kuciaka.

ŠPORT

Hapal prekvapil, Slováci vyhrali rozdielom triedy

Novému trénerovi národného tímu Pavlovi Hapalovi premiéra vyšla.


Už ste čítali?