Důvodem tohoto utajeného zasedání bylo zhodnocení pronesených slov a zejména apel Miloše Zemana, který komunisty vyzval k pokání.
Jako první vystoupil staronový předseda Vojtěch Filip :
"Soudruzi a soudružky, jak si ještě někteří z Vás pamatují, byl na našem volebním sjezdu přítomen soudruh Zeman. Ve svém projevu použil jisté slovo, které marxismus-leninismus nezná. I já - a to sebekriticky přiznávám - jsem musel nahlédnout do významového slovníku, abych zvěděl, co to vlastně obnáší. Nebo, je tu snad někdo, kdo to slovo zná?"
V sále nastalo hluboké sibiřské ticho.
"Pokání, soudruzi, je přiznání si vlastních chyb a projev lítosti nad nimi. Tím ovšem není míněno naše oblíbené soudružské sebezpytování před popravčí četou, kdy jsme litovali, že už nemůžeme dále pracovat pro stranu. To je opravdová lítost nad tím, co jsme spáchali. Nevíte, co tím soudruh Miloš myslel?"
Opět hluboké ticho, rušené bubláním samovaru.
"Tak abych to zkrátil. Rozhodl jsem se jako první. Jak víte, dodnes mi někteří poťouchle naznačují, že jsem byl v dobách naší vlády /přerušen vzlykotem soudružky, která má slabé nervy/, no tak že prý jsem v té době práskal na své spoluobčany pod krycím jménem Falmer. Soud sice rozhodl, že jsem o tom nevěděl, ale soudruzi - i soud lze oblafnout. Takže - za pokání sežeru papír s osvobozujícím rozsudkem a ponechám si svou přezdívku z té doby. Budu mít dvě křestní jména a příjmení Falmer. Nic se nezmění, ale pokání jsem vykonal".
Po dlouhé pauze se zvedl soudruh Grebeníček.
"Měl bych návrh, který jistě naši stranu posune blíže lidem. Navrhuji, aby bachaři ve věznicích netípali cigára o vyšetřovance. Jak víte, můj fotr v Uherském Hradišti byl tím pověstný a dodnes mám občas před dveřmi bytu vysypaný popelník s vajglama. Možná, že by to přestalo a moje soudružka manželka by mi přestala nadávat do zastydlých komoušů. Prostě - jako pokání zarazíme bachařům kouření v práci a problém vymizí. Nebude fleků na kůži a doma občas dostanu boršč".
V sále nastalo oživení, neboť takovou razanci od soudruha Grebeníčka nikdo nečekal. I stalinské křídlo se začalo ošívat a někdo na stůl postavil Stoličnuju.
Pomalu se zvedl Zdeněk Ondráček.
"Když teda tadyhle Mirek to vzal tak zgruntu, tak já bych si vzal jako pokání, že si vezmu mou starou zelenou uniformu, do ruky bílej vobušek a půjdu si sám namlátit pod vocas na Václavák".
"Neblbni Zdendo, on tě někdo pozná a pár ti jich rád přidá. I kdybys měl na hlavě helmu, tak bys to nemusel přežít. Vono to pokání není harakiri, že jo, soudruhu předsedo?" ozvala se starší soudružka, ke které Zdenda chodil na hodiny bicích.
"Ne, soudruzi, nesmíme to přehnat. Chápu, že někteří z Vás to berou po gottwaldovsku - rázně a po bolševicku. Ale kroutit krkem - kór sami sobě - nesmíme.
V sále nastalo překvapivě přemýšlivé ticho. Tu se pomalu zvedl ze židle soudruh Josef Skála, který se ještě pořád nemohl vzpamatovat, že mu práskač Falmer natrhl ve volbách zadek.
"Soudruzi, jak víte, má naše strana svou komisi pro historické události, v nichž hodnotíme naše činy od doby té ne zcela povedené schůzce v hospodě Pod kaštany. A já se vás ptám soudruzi, které události v naší straně zatřásly světem? Kdy se o nás nejvíce zajímal svět? Co bylo naším nejproslulejším činem?"
Zmatené auditorium zašumělo nejistotou.
"No přece 50. léta vy tupci, děl soudruh Skála, to jak jsme věšeli občany a pak i sami sebe. Dokonce se nám podařilo oběsit i ženskou. To přece věděli i vrazi z Vólstrýtu, že se to u nás pěkně mele. Takže - navrhuji opáčko. Vybereme nějakou starší soudružku, třeba nějakou, co už neuspěla ve volbách a poté co z ní vymlátíme přiznání za Katyňský masakr, tak ji dáme špagát."
Všechny oči se obrátily na soudružku Martu Semelovou, která se stávala menší a ještě menší až byla nejmenší na celém světě.
"Ale já, soudruhu Skálo, za to přeci nemůžu. Nikdy jsem v Katyni nebyla, jen v mauzoleu na Lenina. Já ještě můžu učit děti leninské mantry, když mě ti pražští povaleči vykopli ze sněmovny."
Soudruh Skála se přátelsky usmál.
"Neboj souško Marto, provedeš pokání, vždyť o tom byl Milošův projev, vše dobrovolně přiznáš. Národ bude slzet, jak ti ti půjde. A strana, strana ti dá nakonec milost. Ukážeme světu, že jsme už jiní, tak nějak blíže lidem. Musíme se nějak odpíchnout od těch 7 procent."
Všem zúčastněným zvlhly oči a v rukách některých se objevily rudé kapesníky, dodané jednotně z ruské ambasády. Shromáždění procítěně zapělo Internacionálu a soudruzi se zamyšleně rozešli do svých domovů.
