Transformace (povídka na neděli)

Autor: Tomáš Vodvářka | 30.6.2018 o 19:44 | (upravené 30.6.2018 o 20:59) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  106x

Ležel na zádech a pozoroval strop. Koneckonců, nemohl nic jiného. Znal dokonale přesnou texturu tahů malířské štětky, viděl, že to bylo docela odfláknuté, místy prosvítala stará malba, zažloutlá a nechutná.

Ležel na zádech a pozoroval strop. Koneckonců, nemohl nic jiného. Znal dokonale přesnou texturu tahů malířské štětky, viděl, že to bylo docela odfláknuté, místy prosvítala stará malba, zažloutlá a nechutná. Pozoroval společenství much, které si občas dávaly dostaveníčko přímo nad jeho hlavou a časem je dokázal od sebe odlišit, protože zatímco některé byly lenivé a jen seděly, jiné neuroticky šmejdily jako hledači min.

Uvědomil si, že tak trochu začíná chápat relativitu času. Měl ho totiž zoufale moc a současně stejně zoufale málo. Dny byly naprosto stejné s pravidelným rytmem okolí, lhostejno zda-li je středa nebo neděle. Jídlo třikrát denně, očista dvakrát a jinak nic. Nic. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že má času na rozdávání, zejména proti těm okolo, kteří neustále mleli bez potřeby naslouchání o tom, co všechno ještě musí udělat, až odsud odejdou. Měl na rozdíl od nich jistotu, že on už ne.

Jednak proto, že se jeho stav neměnil a jednak proto, že primářská vizita se omezila jen na kontrolu dekursu a takové trapné pousmání celé lékařské suity. Zpočátku se ještě zdálo, že o něho jeví zájem, ale během několika dnů se situace změnila. Dostával nějaké tobolky, rozdrcené ve vodě, po kterých se mu vždy udělalo špatně, což ovšem nikdo nevěděl.

Od doby, kdy mu malá sraženina vlétla do mozku a znemožnila jakýkoli hlasový projev a pohyb končetinami, mohl pouze trochu polykat a hýbat očima. Docela málo na bývalého maratonce, pomyslel si smutně. Zůstalo mu však vnímání zvuku a tak mohl poslouchat nejprve šepot a později i bezostyšné hlasité poznámky spoluležících na pokoji. Nemohl nijak dát najevo, jak ho neskutečně otravuje neustále puštěná televize s přiblblými reklamami každých deset minut.

„Nejsem hluchej a blbej, tak na chvilku sklapněte“, chtělo se mu řvát, ale z krku nevyšlo nic. Těšil se na noc, kdy bude aspoň ticho a on si bude moci promyslet spoustu věcí, které považoval za nutné uzavřít. Bylo toho moc a on si uvědomoval zápor relativity času, který uháněl zběsilým tempem někam do neznáma bez jakékoli možnosti jej aspoň na okamžik zastavit.

Nikola vstoupila chvíli před desátou večer do sesterny, aby vystřídala odpolední směnu. V křesle spatřila Terezu, schoulenou v bílém křesle.  Nikola už při prvním pohledu věděla, že služba bude vyplněná buď mlčením nebo jen jednoslabičnými odpověďmi. Tereza byla nenápadná drobná blondýnka, žádná veselá kopa, sice pracovitá, ale tak nějak bez další šťávy.

„Co tě žere, Téri?“ zeptala se spíše z povinnosti, dobře vědouc, že z odpovědi nic moc nebude. Neměla ve zvyku se nikomu svěřovat, i když se tak nějak vědělo, že mužský ji spíše míjejí.

Tereza se ani nepohnula a zírala upřeně na prošoupané lino.

„Ach jo“, pomyslela si Nikola, „to zase bude šichta“.

Začala mechanicky chystat večerní léky a kontrolovat dekursy.

„Doktor říkal, že asi dneska v noci budeme mít smrťák“, řekla mimochodem, „ten němej na šestce“.

Tereza na ni koukla svýma buličíma očima, z kterých bylo celkem jasné, že celá její mysl je zaujata něčím zcela odlišným, než prací.

„No tak to vybal“, řekla Nikola, když už bylo jasné, že ten přetlak musí ven.

„Byla jsem na srazu devítky a byl tam Martin“, řekla tiše Tereza, „víš, jak jsem ti o něm kdysi říkala. Hezkej a milej, ale vůbec si mě nevšímal. Myslela jsem, že s ním teď dám řeč, ale bylo to jen na půl huby, všechny holky se na něho slétly a tak jsme se jen tak na dálku pozdravili a celou dobu jsem musela poslouchat ty slepice okolo, jak se natřásají. Celý to bylo na prd, už nikdy nikam nepojedu.“

Nikola ocenila dostačující vysvětlení splínu a pochopila, že tahle holka to bude mít v životě těžký.

Přísahal by že je noc a přesto bylo v pokoji světlo. Ne to zářivkové, spíše takové krémové, které nevadí. Podíval se před sebe a na lůžku spatřil sedící postavu. Marně se snažil rozklíčovat, kdo to je, protože se vždycky chlubil tím, že si obličeje pamatuje jako málokdo. U tohohle věděl, že to není poprvé, co ho vidí, ale přes všechnu snahu mozek stávkoval a vzpíral se udělit mu konkrétní jméno.

„Zdravím tě“, řekla ona postava.

„Nápodobně“, odpověděl uvnitř slušně a k svému údivu zjistil, že ten druhý rozumí.

„Kdo prosím jste?“ zeptal se váhavě s pocitem porážky, že u tohohle to prostě nedá.

„Na to byste za chvíli přišel sám“, zněla odpověď, „ale ulehčím Vám to. Říkají mi průvodce.“

Už je to tady, uvědomil si okamžitě. Že to s ním stojí za pendrek, věděl dávno a byl vděčný za to, že ho nic nebolí. Že se brzo odebere pryč mu bylo jasné, akorát nevěděl, jak a kdy, což ho trochu znervózňovalo.

„Takže, přišel jste si pro mne?“ zeptal se.

Průvodce neodpověděl.

„Myslel jsem, že když člověk odchází, tak mu začne běžet před očima zrychlený film jeho života. A mně se v hlavě honí jen taková změť nejasných myšlenek, spíše chaos, než nějaký řád“.

„To je zastaralá lidská verze“, odpověděl průvodce. „Nyní se spíše snažíme s čekatelem promluvit o tom, jakou má on představu, Co by třeba ještě chtěl. Jestli na něco nezapomněl, jestli by měl ještě potřebu něco udělat nebo říct“.

Uvědomil si, že je to zlé. Jeho dosavadní život do doby, než upadl do současného stavu, byl směsí ragtimových událostí, které se hrnuly ze všech stran. Jen málo z nich prožil nějak hlouběji, přicházely ve větru dní. Myslel úporně na Janu, kterou prostě zazdil pro další ženskou, která byla povolnější, aby mu zase na oplátku ona dala vale. Myslel na všechny průsery, které se mu staly a z kterých tak nějak vyklouzl po zádech jiných, kteří to potom odskákali. I když byl pro okolí brán jako úspěšný, jen on sám věděl, za jakou to bylo cenu. Tyhle věci mu rezonovaly v mysli jako staccato.

„Bylo by toho hodně“, řekl opatrně Průvodci, „a obávám se, že už nemám tolik času. Nebo snad ještě ano?“

„Není kam spěchat“, pronesl zasněně Průvodce, „přece je Vám známo, že Albert Einstein přišel na to, že čas je relativní veličina. Měli jsme radost, že na to člověk konečně přišel. Třeba byste chtěl něco ještě zažít…..?“

Jasně, došlo mu to. Byly i fajnový věci. Třeba když poznal svou ženu, o níž věděl, že s ní prostě chce žít déle, než se ženskými před ní. Taky, když poprvé držel v náručí své narozené děti a cítil ten úžasný povznášející pocit, že to, co drží v rukách, je prostě jeho budoucnost a štěstí. Bylo toho moc, co by chtěl znovu zažít. A tenhle chlápek na posteli mu říká, že by to třeba šlo.

„To se jako mám vrátit na začátek, prožít všechno a vyhnout se těm chybám, o kterých teď vím?“ zeptal se tak nějak naivně.

„Zase lidský přístup“, pronesl Průvodce, „tak to není. Máte možnost to buď uzavřít a nechat to projít tím, čemu vy lidé říkáte poslední soud. Nejde o zvyklou pozemskou představu, nebojte, náš soudce je jiný, než ti vaši tady. Druhou možností je to neukončit. V tom případě ale opět vstupujete do nejistého prostoru, v němž není jasné vůbec nic. Je to jen na vás“.

„Kolik mám času na rozhodnutí?“ zeptal se zásadní otázku, ale průvodce již na lůžku neseděl. Místnost potemněla a on otevřel oči. Vedle něj chrápal chlápek, kterého dovezli včera, za oknem byla tma a na okenní parapet klepaly v pravidelném rytmu dešťové kapky. Vůbec nevěděl, jestli šlo o sen, jestli to nebyla nějaká halucinace, kterou lidé s rozbitým mozkem tu a tam mívají. Nebo že by mu přidali nějaké nové tabletky?

Na jedné straně mu připadlo tak nějak přirozené se vytratit z tohoto světa, kde už nikoho nezajímalo to, co říká, ze světa, kde už u většina kamarádů umřela a kde novým věcem už nerozuměl a popravdě ani moc rozumět nechtěl. Jeho jistoty se rozplynuly v pěně dní.

Na druhé straně – vrátit se? Opakovat zase stejné chyby a nemít jistotu, že se někam posune, tam kde to nezná, začít znovu od píky a prožívat svá štěstí a zklamání a to s žádnou zárukou. Zavřel oči a představoval si klidnou mořskou hladinu, do které se pomalu a potichu noří sám, beze svědků, tak jak to dělával po ránu v jednom jadranském opuštěném zálivu.

„Tak ten němej to má za sebou“, prohlásila Nikola v sesterně a zavolala lékaře, aby vypsal papíry a poslal pro ponorku.

Tereza seděla v křesle se svým zadumaným výrazem a myšlenkami, které neměly s její prací evidentně nic společného.

„Půjdu to tam uklidit sama“, řekla Nikola spíše sama pro sebe když viděla, že Tereza je v tuto chvíli hluchá.

Poté, co přijel chlápek z patologie a odvezl si tělo, musela převléct postel a vydezinfikovat stolek. V něm nebylo vůbec nic, vyjma občanky. Z fotky na ní hleděl úplně obyčejný obličej, kterých viděla stovky.

Když se vrátila do sesterny, spatřila Terezu, která měla úplně jiný výraz v obličeji, než před pár minutami.

„Představ si“, začala sama přerývaně bez vyzvání Tereza, „právě mi volal Martin. Musel si nějak sehnat moje číslo. Omlouval se mi za tu sobotu. Říkal, že se chce se mnou sejít, že celou tu dobu na srazu ho ostatní nebyly ochotny pustit, aby si se mnou chvilku promluvil o samotě. Už jsme se domluvili na zítra odpoledne. No, chápeš to? Věřila bys tomu?“

 

 

 

 

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

Rok zmien: Kaliňák, Vaľová aj Kočner. Padali symboly moci

Aké boli najzásadnejšie udalosti od vraždy Jána Kuciaka.

ŠPORT

Hapal prekvapil, Slováci vyhrali rozdielom triedy

Novému trénerovi národného tímu Pavlovi Hapalovi premiéra vyšla.


Už ste čítali?