Už ta představa doktora lazara je docela podivná. Doktor a nemocnej? Nedělá von něco blbě? Dobře mu tak, radílkovi, aspoň ví, jak to chutná.....
Je to tak, můj milý čtenáři. Občas si ten virus nevybere a vlítne i na toho v tom bílým plášti. Jenže... zatímco prostý občan - pacient - má v obvyklém případě chřipku, rýmu, angínu atd. , tak pan doktor má CHŘIPKU, RÝMU, ANGÍNU. Chápeš ten rozdíl? To, co on chytil, není nějaká obyčejná chřipka, která kosí jedince v únoru tak, že se elektronický úložiště receptů musí chladit. Pan doktor má zvláštní chřipku, jedinečnou, úplně jinou, než maj ti vostatní. Jistě to bude ta prasečí, nebo - když už ne tahle - tak aspoň ptačí. Zatímco je obyčejnej pacoš z toho za týden venku, doktůrek si musí poležet mnohem déle, za utrpení celé rodiny, která se fotříkovi kradmo směje při vzpomínce na obrácenou situaci, kdy on - pán veškerého tvorstva - určoval, kdy kdo je už zdravej a musí do školy.
Nebo taková bolest hlavy. Normální chlap se napije a druhej den má kocovinu, z které se - po letitých zkušenostech - spolehlivě vyspí. Nebo migréna. Každej zkušenej migrenik ví, že se musí zavrtat do tmy a ticha, spolykat prášky a po vyblití do mísy čekat, až ta mrcha vodejde.
Nikoli lékař. Při prvních příznacích bolesti hlavy naskočí jak filmová smyčka anatomický atlas nádorů mozku. Samozřejmě, první musíme vyloučit ty zhoubné, co likvidují do pár měsíců. Po patřičném sebevyděšení nalistuje ty méně razantní, které jdou vyloupnout z tykve bez větších následků. Když ani podrobné studium nepřipustí uvedené, začne uvažovat o tepenné výduti, která je hranici prasknutí a ukončení jeho pozemského trápení. Když druhý či třetí den bolest hlavy zmizí jak Kaprfíld z pódia, doktor je ochoten připustit - ale jen pro sebe a váhavě - že to s tím chlastem prostě přehnal.
Nebo bolest břicha. Taky bezvadný. Však to znáš. Když si začneš stěžovat, tak ti prohmátne pupík a sdělí, že je třeba jít pořádně na bobek a nejíst ten humus z KFC. Vyrazit z něho lístek na nějaké další vyšetření bývá problém. Když se stav nelepší, tak ti sdělí, že prostě břicho votevřem, kouknem, co je za tím a pak zase zavřem. Řekne to ledabyle, asi jako když mluvíme o krabici s botama.
Vše se šmahem mění, když jde vo JEHO břicho. Při vzpomínce na pitevní zážitky na mysli vytanou všechny možné koule a kuličky, co tam kdy viděl. On přeci nemůže mít obyčejnou koliku, protože den předem nechtěl zklamat tchýni a tak těch řízků sežral několik a zajedl jejím výtečným bramborovým salátem s kýblem majonézy. Nebo se přecpal hořkou čokoládou a prostě dva dny stojí...
Začne se prohmatávat, na paměť se vyderou dávno zapomenuté hmaty z chirurgie, které mu do hlavy vtloukali asáci na medině, protože starý pan profesor měl ty mačkandy rád a bazíroval na nich u zkoušek. Nedej Bože, když to najednou někde píchne více, než je zdrávo. Zvrátí se do postele a začne se shánět po Tibetské knize mrtvých.
Samostatnou kapitolou jsou prášky. Zatímco v ordinaci je sype nemocným jak důchodce zrní holubům, tak představa, že by měl pozřít cokoli z toho, co léta píše, je děsivá. Na mysli mu vyvstanou alergici, osypaní pupínkama po první tabletě, patáky, co způsobily rychlej převoz do špitálu s nevšední aktivitou centrálního příjmu, případě ty, po kterých důvěřiví nemocní hlásí dvojité vidění a halucinatorní stavy. Po přečtení příbalových informací se pokorně vrátí k aspirínu, čajíčku ze zázvoru, sem tam proloženou spolehlivou slivovicí.
Jak píšu, milý čtenáři, nemocnej doktor je katastrofa. Tak na něj buď hodnej, nemá to v životě vůbec snadné.
