Velebení komunismu jako ochrana vnitřního já.

Autor: Tomáš Vodvářka | 14.3.2018 o 12:25 | Karma článku: 3,30 | Prečítané:  385x

Dne 13.3.2018 uvedl bloger Josef Komárek na blogu idnes rozsáhlejší článek, nazvaný "Mýty a skutečnosti zločinné komunistické diktatury". Vedle obsahu článku je zajímavější důvod, proč tak činí.

Pan Josef Komárek se prezentuje jako senior, bývalý systémový inženýr. S jistotou lze tvrdit, že minimálně polovinu svého života prožil v socialistickém Československu a posledních 28 let pak v nových poměrech. Jelikož má absolvovánu vysokou školu technického zaměření a poté nepochybně i odbornou práci, je zajímavé, proč se tak nostalgicky staví vůči době minulé a nachází jen málo pozitiv doby současné. 

Když pominu již omleté a nepravdivé klišé o masarykovském střílení četnictva do hladových pochodů /prosím pana Komárka o podrobnější studium oněch událostí/, popisuje autor jakousi radost ze života v ČSSR od roku 1955, kdy podle něj už pominul komunistický teror. Zmíněnou radost čerpá ze spartakiád či prvomájových veselic. Připouští jisté nedostatky /třeba kvalitu bytů či spotřebního zboží/, ale toto všechno bylo mnohem lepší než před válkou a není mu tedy jasné, proč nakonec všechno skončilo v roce 1989 pádem komunistické diktatury.

Pokud článek není skrytá provokace, pak stojí za úvahu, proč jistě vzdělaný a zkušený člověk potřebuje psát podobné stati. Bylo by jistě možné jej nazvat pomýleným starým člověkem, ale to by bylo přílišné zjednodušení. Uvedl bych několik důvodů k zamyšlení.

1. Na lepší poměry si člověk rád zvykne a bere to rychle jako samozřejmé. Pakliže bychom k nám přestěhovali kupříkladu současného občana Severní Koreje, který se tam narodil a neměl přístup k jiným než oficiálním informacím, připadala by mu návštěva obyčejného příměstského supermarketu jako Boží zjevení a vstup do ráje. Věci, které doposud nikdy nevlastnil a které zpříjemňují život, by pro něj znamenaly obrovský životní vzestup. 

Pokud si vzpomeneme na možnosti a dostupnost zboží třeba roku 1985 a srovnáme ji s obdobím o 10 let později, musíme všichni poctivě připustit, že jsme zažili podobný skok v náhlé dostupnosti a kvalitě věcí, o kterých jsme jen snili a neuměli si představit, že bychom je někdy mohli vlastnit. Každý čtenář bude schopen provést výčet svých priorit.

2. Pan Komárek však zcela pomíjí jinou integrální součást lidského bytí a tou je spokojenost duše. Někomu jistě stačí větší množství oněch věcí, o nichž jsem se zmínil. Existuje však velká skupina lidí, kterým hmotné statky nic neříkají. Tito lidé potřebují ke svému životu možnost svobodného vyjadřování názorů, četbu autorů, kteří jim konvenují, sledovat výtvarná díla, přinášející jim uspokojení či poslouchat hudbu, která je oslovuje. Pakliže je tato část společenského života potlačována a regulována /jak tomu za doby ČSSR jednoznačně bylo/, může se nakonec stát, že i přes ono tzv. hmotné uspokojení nastane náhle společenský zvrat, k čemuž de facto došlo v době od tzv. Palachova týdne až po listopad 1989.

3. Život v socialismu byl životem v jistotě. V jistotě, že všichni se mají zhruba stejně, všichni mají stejné bydlení v panelákovém bytě 3+1, všichni vlastní buď Škodovku 105 nebo Trabanta, všichni mají jeden druh jogurtu a dva programy v Československé televizi. Že každý bude zaměstnán /dokonce povinně/. Je docela možné, že řadě lidí tento styl života vyhovoval a možná by se rádi do tohoto systému vrátili. Tito lidé si jistě museli v podvědomí připustit, že nad touto hladinou tzv. "jistot", existuje ještě jedna, určená pro prominenty režimu, ale brali to jako jistou úlitbu situaci, v níž věděli, že ráno bude jejich továrna či podnik stále otevřený a bude vyrábět něco, co je sice možná brak, ale za co budou mít každého 15. v sáčku obnos, umožňující přežití. 

4: Současný stav je pro lidi typu pana Komárka nepřehledný. Náhle se vedle nich objevují lidé, kteří díky svému intelektu a píli jsou ekonomicky vysoce nad nimi. Musejí žít s vědomím, že jejich zaměstnavatel může další ráno vyhlásit bankrot a oni poputují na Úřad práce, kde se po nich bude chtít třeba rekvalifikace. V médiích jsou permanentně zaplavováni různými názory, které jsou často na opačných pólech celého spektra a nutí je k úvahám, kde je vlastně pravda. Tato společenská desorientace je může silně neurotizovat a posilovat přesvědčení, že doba minulá byla vlastně lepší. 

Tito lidé jsou našimi spoluobčany a bylo by bláhové a neproduktivní je považovat za pomatené. Možná je mohou přesvědčit jejich děti a vnuci, kteří současnou situaci považují za normální. To proto, že mají možnost vyjet do světa, snadno se tam domluvit a zejména zjišťovat, že stejná situace je třeba v USA nebo Irsku. Že společenský systém, v němž mají možnost vyniknout ti schopní a pracovití, je mnohem spravedlivější, než státy, kde stále ještě existuje tzv. "diktatura proletariátu", což v překladu z ptydepe znamená, že několik málo jedinců, spojených ideologií, které sami nevěří, ovládá zbytek občanů. 

Nejspíše je to běh na dlouhou trať. Někteří možná časem připustí, že se mají nyní lépe, než před 30 lety, jiní naopak budou posilovat své přesvědčení, že všechno je mnohem horší a budou o tom psát své články. Důvodem tohoto psaní je strach, že život, na který byli zvyklí je již dávno pryč a že jejich životní jistoty se rozsypaly. Měli by však na druhé straně připustit, že tento nový svět je určen jejich dětem a vnukům, kteří v něm prožijí svůj život a budou si zařizovat po svém. Tomuto postoji se říká životní moudrost. 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

AUTORSKÁ STRANA PETRA SCHUTZA

Trump je najškodlivejší zjav, čo Zem nosila

Výročná správa SIS je opäť raz akoby volanie po zrušení inštitúcie.

dnes píše matia lenická

O ženách chcú opäť rozhodovať muži

Naša katolícka cirkev odmieta počúvať a nasledovať vlastného pápeža.

EKONOMIKA

Most nepodporí návrh Smeru o odchodoch do dôchodku

Smer sa pri návrhu zákona o budúcich dôchodkoch obráti na opozíciu.


Už ste čítali?