Zápisky potulného kafaře

Autor: Tomáš Vodvářka | 19.6.2017 o 21:28 | Karma článku: 6,32 | Prečítané:  415x

Jsem závislák a neléčím se, právě naopak, s přibývajícími léty se propadám níže a níže a abstinovat nehodlám.

Po mnoho let je můj první ranní pohyb po vertikalizaci z lože slepecké tápání ložnicí, schody do kuchyně, kde na mě věrně čeká má druhá láska - italská šlechtična Prima donna de Longhi. Známe se již několik let, kdy se poprvé objevila ve své nádheře u mne doma. Od té doby jí patří velmi významná pozice v domácnosti a ostatní se k ní mohou přiblížit jen s mým souhlasem a s pokorou. Po polaskání příslušných partií vypustí nejprve předehřátou vodu a poté - po zvolení léty vyzkoušené varianty - se dá do vrčení. Není to zvuk nelibý, spíše vrnění kocoura, kterého šimráte na patřičných partiích. Výsledkem je pak řidší tér, hořký a lahodný, který jediný je schopen prošťouchnout má neuronální spojení, takže jsem schopen konečně vnímat realitu. 

Z uvedeného je zřejmé, že domácí život mám z pohledu narkomana celkem dobře zajištěn. Občas však musím vyjíždět do nelítostného světa, který má mou závislost tak říkajíc na háku. Soucitnému občanu, sdílejícímu podobnou neřest, nabízím tři příhody z cest.

Kdysi při manželských toulkách po Krétě jsme navštívili město s tajemným názvem Rethymno. Nerad vstupuji do center, připravených ulehčit turistům od části oběživa za šunty, spíše mne zajímají okrajové čtvrti, kde je místní život patrný bez příkras. V jedné opravdu odlehlé jsem dostal zřetelné abstinenční příznaky, takže nalezení kavárny se stalo naprosto nezbytným a život zachraňujícím krokem. Po několika minutách jsme vběhli do malého podničku, kde byly 3 stolky a 6 židlí. Majitel - kavárník - impozantního vzhledu /vypadal jako bělovlasý Jean Marais/ na nás zhruba 30 vteřin nevěřícně zíral, takže to vypadalo jako okamžik zahájením zápasu sumo, kdy se soupeři fascinují silou svého pohledu s nadějí, že to jeden vzdá předem bez boje. Nebýt mé třesavky, nejspíše bych ustoupil, nicméně závislost se hlásila se silou kladiva do hlavy. Po oné dlouhé chvíli pak neznatelně přikývl a my obsadili třetinu kavárny. Donesl nám posléze skvělé řecké kafe, sladké a silné. Teprve večer jsme se od našeho domácího dozvěděli, že moje žena byla patrně první osobou tohoto pohlaví, která našla odvahu ke vstupu do jeho království. Ta kavárna byla ryze mužská a pro ženy byly připraveny stolky venku. 

Hotel v Zell am See za třeskuté zimy skýtal relativní pohodlí slušných pokojíků i dostatek prostoru pro večerní aprés ski. Měl jednu jedinou, avšak naprosto zásadní vadu. V hotelu servírovali místo kafe nějakou černou naředěnou vodu, které Bůh ví proč, říkali kafe. Nedala se pít, takže má rána byla trudná a bezbarvá, plná pohybových omylů při oblékání. Třetí den jsem si zavolal číšníka a požádal jsem jej slušnou němčinou, aby mi - a to bez ohledu na cenu - přinesl co možná nejmenší a nejsilnější kafe, které je schopen v celém hotelu nalézt.

"Ja, natyrlich" zněla odpověď doplněná chápavým úsměvem. Čekal jsem v naději asi 10 minut. Poté přede mne postavil zhruba půl litru té jejich černé břečky, s úsměvem si vzal pětieurovou bankocetli a odkráčel konat dobro jinam. Má žena tvrdí, že jsem setrval zhruba 3 minuty v pozici sochy Rodinova Myslitele a teprve poté pronesl několik nesouvislých výrazů, které ode mne ještě nikdy neslyšela. 

Před lety jsem se dostal na ostrov Victoria v Kanadě do stejnojmenného města, hojně navštěvovaného turisty. S přítelem Jiřím jsme po půlhodině procházení dostali chuť na dobrou kávu. Nenašli jsme však nic jiného, než provozovnu Starbucks. Tomuto podniku se programově vyhýbám, neboť vím, že tam místo servírování malých koflíčků spíše tankují černotu do džberů. Přesto nebylo vyhnutí a já potupně za pět dolarů usrkával americkou bryndu. Nevím, jak je to fysiologicky možné, ale po vypití onoho půllitrového kbelíku jsem byl donucen zhruba dvě hodiny značkovat obrovskými porcemi ono krásné město a to potupně jako bezdomovec do křovisek, neboť nalezení veřejného WC bylo nad možnosti imperativních signálů. Zapřísahal jsem se, že raději zahynu na kofeinový deficit, než abych znovu pokoušel svůj osud a následnou smrt dehydratací. Nicméně přítel Jiří mne přesvědčil, že zázraky se nedějí jen v Bibli. 

Oslovil jsem milou usměvavou dívku za pultem Starbucksového impéria, jestli by - úplně náhodou - neměli možnost uvařit něco ve stylu "italian espresso". K mému úžasu odsunula za svými zády nějaký dekl a za ním se objevil naprosto fantastický presovač, jak jej známe z italských kavárniček. Dostali jsme s přítelem tuplovaná pressa, chuti vynikající a ceny výrazně nižší, než ony vyhlášené džbery. 

Na závěr jedno zjištění. Často projíždím Rakouskem do Itálie. U našich jižních sousedů prakticky není možné dostat nikde /nejen na dálnici, ale i v restauracích mimo ni/, dobré a silné kafe. Jedva člověk přejede hranici Villach-Tarvisio, u první italské pumpy dostane lahodu v podobě již zmíněného malého koflíčku černé huspeniny, která závislákovi mého druhu přinese kýženou slast.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

S elektronickým receptom riskuje pacient tour po lekárňach

Čítačku kariet, ktorú potrebujú, aby sa pripojili do elektronického systému receptov, stále nemá 40 percent lekárnikov. Termíny už tlačia.


Už ste čítali?