Ta melodie, znějící z hlubin bílého Steinwaye a naplňovala celý byt, byla jeho nejoblíbenější. Měl navíc podezření, že ji Sergej Rachmaninov napsal s jistým sadistickým potěšením, neboť zahrát ji přesně bez chyby bylo téměř nemožné. Rozsah ruky, jež musela současně stisknout klávesy daleko od sebe, prakticky vyřadil klavíristky, navíc v té skladbě spatřoval pouze a jen mužský princip, vylučující její jemnější pojetí. V melodii bylo obsaženo vše, co muž zažívá od svého zrození až po poslední výdech. Byli v ní imaginární démoni, s nimiž je nutno dnes a denně svádět zápas, obsahovala boj s osobními protivníky, výhry i prohry, hřmění i následný klid po skončeném klání.
Matně si vzpomínal na dobu, kdy musel jako hodný chlapec chodit s rodiči na otravné koncerty, které ho nudily a kde často usnul, jsa nenápadně popotahován mámou, aby nedělal ostudu. Nechápal, co na koncertech lidi mají, proč se tváří tak vážně, nerozuměl onomu nadšení, když zaznělo poslední glisando mistrových houslí. Nicméně se rád přidával k potlesku, protože konečně signalizoval konec jeho nedělního utrpení. To vše do chvíle, kdy jednou jako přídavek zazněla skladba, u níž měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Cestou zpět nemluvil, aby slovy nevymazal onu hudební stopu, jež mu neustále zněla v paměti. Po příchodu domů - bylo mu asi šest let - seděl u klavíru a snažil se jedním prstem vyčarovat ony fascinující vlnky melodie, opakovaně zkoušel několik prvních tónů až do tmy. Jestli to byl ten důvod, že jej týž měsíc rodiče přihlásili do klavírní školičky, nebylo zcela jasné, nicméně už první rok výrazně převyšoval na předehrávkách své vrstevníky, které trápili obligátní ovčáci čtveráci se zelenou travičkou . Hlavy rodičů a prarodičů, doprovázející k ročníkovému hraní své rozjívené potomstvo, se při jeho úhozech udiveně nadzvedly a současně všichni tak nějak posmutněli při vědomí, že to není jejich potomek, kdo tak nádherně a vlastně jediný hraje.
Považoval Rachmaninova za génia kláves. Většina klasických autorů jej nudila, byli předvídatelní a po zvládnutí partu mu při hře nepřinášeli nic nového, co by jej nutilo znovu se ponořit do partitury a hledat jiný smysl než ten zoufale prvoplánový, který byl sice posluchačsky vděčný, ale pro něj už jen jakýmsi prstovým cvičením. Rachmaninov svými skladbami spolehlivě vzdoroval oné blazeovanosti, tak vlastní jiným autorům. I poté, co se skladbu dokonale naučil, hrál se zavřenýma očima v přítmí svého pokoje a vždy nalezl cosi nového, co mu předtím unikalo mezi prsty. Po dohrání vždy seděl nějakou chvíli bez hnutí a pociťoval jakousi vnitřní katarzi. Ne, nebyl po závěrečném úhozu lepší, byl jen jiný, posunutý do jiné dimenze, v které vnímal své okolí poněkud odlišně, než před prvním akordem. Bylo to opojné, laskavé a současně neuchopitelné vnímání nové reality.
Na přání rodičů začal studovat medicínu. Na rozdíl od svých spolužáků studoval lehce a zkoušky mu nepřipadaly tak hrozné. Zjistil, že mu pomáhá fotografická paměť, dokázal vstřebat stovky stránek, z nichž pak jakýmsi vnitřním čtením udivoval examinátory dokonalou interpretací napsaných poznatků. Při studiu navíc zjistil, že se stejnou lehkostí zvládá i cizí jazyky. Stačilo mu poslouchat cizí řeč, pročíst základní učebnici daného jazyka a za pár měsíců byl schopen spontánního projevu třeba ve švédštině. Vždycky tvrdil – a skutečně si to i myslel – že stačí jen pochopit systém dané řeči a slova a posléze souvětí pak padnou do připravené síťové struktury lehce samy. Hudební vzdělání mu umožnilo vnímat i melodii jazyka, takže jeho český přízvuk byl prakticky neznatelný.
Začátek preludia prožíval jako iniciaci do jiného myšlenkového světa. V prvních klidných akordech byl vždy někde sám, daleko od lidí, ztracen v poušti bez oáz. Zbavoval se všeho, co mu nějakým způsobem vadilo v mysli, eliminoval všechny negace, které ve své profesi dnes a denně zažíval, s prvními mazlivými tóny cítil, jak jej opouští stres a jak dostává tam, kde vždy toužil být. Mizel hněv na sebe, na to, co se mu nepovedlo i přes opakovanou snahu, že to zítra bude lepší. S těmi klidnými akordy souzněla jeho duše, jako by odjakživa patřila jen jí.
Primář ortopedie, kam po promoci nastoupil, mu již po roce začal svěřovat operace, ke kterým se poprvé dostávali až lékaři po atestaci. Byl to osvícený šéf, který záhy zjistil překvapivý poznatek, že má v týmu člověka, který jej odborně rychle dostihne a nejspíše předčí. Přesto se jej – jak tomu bývá zvykem – nezbavil, ale dával mu stále těžší úkoly, protože věděl, že věhlas oddělení tím jen poroste. Některé postupy, do té doby na jeho ortopedii nepoužívané, se díky zručnosti nového lékaře staly běžným výkonem a přihlížející kolegové měli denně možnost nakukovat mu přes rameno během operací a tím se od něj učit.
Po zklidňujícím úvodu preludium dostává hluboký znělý tvar. Podobný letadlu, které před startem roluje a jen temně vrčí, se náhle zapnutím všech motorů rozletí po dráze a chvění trupu spolehlivě přibije cestující do sedadel. Prsty se rozběhly po klaviatuře v tempu, které teprve nyní ukázalo, jestli za piánem sedí mistr kláves nebo jen obyčejný hráč. Vždy byl v této fázi udiven, že i přes příval tónů je každý důležitý a že i drobné zaváhání či vynechání některého z nich celou skladbu znehodnotí. Dunění ozvučné desky bylo za všemi bouřemi, byl to souboj člověka s živlem, kterému čelí s vědomím, že nejspíše bude přemožen, ale že stojí za to se stále pokoušet zvítězit.
Po třech letech praxe si jej šéf zavolal do své pracovny. Tušil, že ten rozhovor přijde, ale každý den odkladu byl pro něj malým vítězstvím. Primář mu s neskrývaným smutkem sdělil, že stížnosti na jeho pití jsou stále častější. Zpočátku – jak říkal – jej omlouval přepracováním, mládím, malou životní zkušeností, ale nyní už nemůže. Nechtěl riskovat, že i přes rutinu a stále dobrou výkonnost jednou neprovede nějaký průšvih, který poškodí nemocného, jeho samého a celé oddělení. Proto jej zbavuje operativy a nabízí mu ambulantní praxi v malém okresním městečku. Pokud by přestal s pitím, rád jej přijme zpět, protože – jak řekl s lítostí – nikdy nedával padáka s takovým smutkem a beznadějí.
Vrcholná fáze preludia byla jeho majstrštykem. Tam, kde drtivá většina klavíristů hledala aspoň nějaký náznak řádu, souznění obou rukou a snažila se dát skladateli tak říkajíc za vyučenou a přizpůsobit si jej dle vlastní povahy, on uměl naprosto přesně pochopit jeho záměr. V samém vrcholu skladby se obě ruce jakoby rozbíhají každá vlastním směrem, se svou vlastní melodií a úmyslem strhnout na sebe pozornost, takže posluchač je zmaten, kam se vlastně v sledované hudební linii vydat. Obě ruce se v krátkých intervalech setkávají, aby se pak zase rozlétly každá někam na opačnou stranu kláves. To byla ta část skladby, kdy posluchači zapomínají kašlat a smrkat, kdy vnímaví mají pocit, že se nutně něco musí stát, že nastane katarze a cosi se změní.
V ambulanci dlouho nepobyl. Pacienti věděli, že k němu mohou přijít jedině mezi sedmou a devátou hodinou ranní, pak již nebyl schopen vzít do ruky nástroj, aby zašil i drobné poranění. Přesto jej měli rádi, občas mu přinesli flašku s žádostí o nemocenskou, kterou pochopitelně dostali Své dny končíval v hospodě, v níž bylo v rohu zakouřeného „společenského sálu“ staré rozladěné piáno, na které za panáka hrával štamgastům jejich oblíbené melodie a to v požadovaném stylu. Stále ještě uměl zahrát lidové písničky v podobě trauermarše či rokenrolu. Později už pil jen doma, plat nestačil a tak začal rozprodávat vše, co mělo doma nějakou cenu.
Preludium mu ve své poslední fázi nabídlo zklidnění. Hromobití odeznělo a tóny připomínaly laskavý déšť ve stmívající se zahradě s klepáním kapek na parapet. Věděl, že se blíží konec skladby a proto si vychutnával každý tón, klávesy tiskl měkce a zpomaleně s vědomím, že to nejsložitější má za sebou. Hra dostala mazlivý podtón, bez nutnosti upozornit na sebe nějakým fortissimem, vše podstatné bylo řečeno a zdálo se, že tóny jsou jaksi navíc, téměř zbytečné. Přinášely zkonejšení, uklidnění dítěte po nasycení matkou i podobu starce, který v klidu pod staletou lípou čte svého oblíbeného klasika Už nebylo nic, co by ještě potřeboval prožívat, ani radost, ani zármutek, vše podstatné už uložil do své hry.
Když policie po třech dnech otevřela jeho byt, našla jej ležet zkrouceného s rukama sepjatýma jakoby k modlitbě. Celý byt byl úplně prázdný, bez nábytku či knih, které potřebuje každý lékař. Na zdech byly nezřetelné prašné obrysy po obrazech. Pouze uprostřed obýváku stál krásný bílý Steinway.
